Kateřina Langerová
První básničky dokonce snad ještě před pubertou, ale slovo poezie je pro tehdejší i pozdější pokusy nemístně silný výraz.
Ještě na gymplu za mnou přišel Martin Hrubý s tím, že zakládá kapelu. Oznámil mi, že budu psát texty, tak jsem mu odevzdal několik příšerností, které on s vážnou tváří zhudebnil. O písňových textech jsem tehdy měl jen mlhavé tušení, nicméně jsem byl bytostně přesvědčen, že jsou na písničce to nejdůležitější. Hudbu jsem považoval jen za nepotřebný doprovod slov. Díky rodičům jsem vyrůstal mezi knížkama a odmalička psal "romány" - strašlivé ptákoviny, v nichž si zestárlí piráti vyřizovali účty v cukrárně, kde se jako bezzubí staříci začali znovu scházet, a podobně. Naši mě v tom podporovali, jednak z výchovných důvodů, jednak pro své značné pobavení.
O nedopsaném není zdrávo mluvit, ale jeden takový celek rozepsaný mám, pohříchu už rok. Hodně času teď věnuji spolupráci s Martinem Hrubým z Bůhví, takže ho nezbývá tolik, kolik bych jej rád měl a kolik taková věc vyžaduje.
Před pár lety jsme se nastěhovali do domu, který postavil můj praděda, dragoun c.a k. armády. Je úžasné krájet chleba na prvorepublikovém kráječi Rotunda, vážit mouku pomocí drobných závaží, vařit si kafe ve strojku, kde ho vařila už prababička. V okolí jsou čtyři zámky, dva zchátralé barokní parky, zřícenina hradu, několik rybníků, Svatá cesta a hlavně polnatá placka Polabí. Každý kámoš, kterému jsem dával ty básničky číst, si ze mě dělal srandu, že jsem novoruralista. Jiný kamarád o mě prohlásil, že jsem nejmladší staromil, jakého zná.
Výraz vzor je příliš silný tabák. Rád si ale vždycky přečtu Mandlštama, Zábranu, Wernische, Blatného, Palivce a spoustu dalších.
Nesleduji ji až tak bedlivě, ale podle toho, co se mi dostalo v posledních letech do rukou, si troufám tvrdit, že v Čechách v současnosti vzniká daleko kvalitnější poezie než próza, natožpak divadlo. Pomalu však k ohromné škodě české poezie uzavírá svoje dílo jedna nenahraditelná generace.
Některé věci si u zpívaného slova prostě nedovolíte, text je zkrátka přímočařejší a nemá takové jazykové možnosti. Básnička ví, že si může dovolit leccos navíc, navrch je možné si ji přečíst několikrát po sobě a v klidu si ji projít. Text slyšíte jednou a šmytec.
V poklidných dobách, jako je právě ta současná v Čechách, hudební texty většinou nepřinášejí velkolepé myšlenky. Jde spíš o snahu zachytit něco, co zná ze svého života prakticky každý, s různou mírou postřehu a obratnosti. Přeci jen - velká současná společenská témata, jako je změna struktury lidského myšlení vlivem zvýšeného množství podnětů, reklamy a internetu nebo upřednostňování formy před obsahem, všeprostupující okamžitá pomíjivost, relativizace téměř každé hodnoty, jsou látkou spíš pro absurdní drama. Zpívalo by se o nich fakt blbě, to mi věřte.
Věci stálé i nahodilé.
Poslední dobou zejména nedostatek místa doma. Pro všechny ty haldy knížek.
Přestože jde pro mě o důležitou věc, chápu, že se nejedná o událost světového významu, takže svět je v mých očích stále stejný. Jen já se cítím klidněji - když mě zítra srazí auto, má kdo přebrat štafetu. Ale jeden dojem aspoň v malém měřítku - žena rodila u Apolináře, tedy blízko domů kolem Zvonařky, kam jsem se chodil často potulovat na gymplu za školu, zejména po kavárnách s nějakou knížkou. Pokaždé, když jsem vyběhl z porodnice pro pití nebo něco k jídlu, musel jsem do těch ulic zapadnout a hledat otevřený krám. Navrch byl Štědrý den, na ulici ani noha a všude ticho, takže se člověku trochu z nostalgie vnucoval dojem, že některé čtvrtě Vám zůstanou po značnou část života nečekaným způsobem věrné.
Já se raduji skoro pořád. Každý z nás má kliku, že se vůbec narodil, navrch ještě v rámci menšiny, která si vede hodně pohodlný život uprostřed klidného kontinentu. Toho jsem pamětliv i v momentech, kdy sprostě nadávám z pocitu, že nedám koncem března dohromady ani prachy na daně.
Nejspíš Návštěvu.
